Trampoty s Benem

Ben je náš Land Rover. Na nutnost řádného pojmenování jsme byli upozorněni místními offroadovými odborníky s tím, že se jedná o velmi osobní až intimní záležitost, kterou není radno podcenit. Po důkladném přemýšlení a roztočení mozkových závitů na plné obrátky jsme se s tímto klíčovým úkolem vypořádali! 

Jako kdyby to věděl, obdařil nás na oplátku řadou veselých příhod, kterým se smějeme teď, ale když jsme měli ruce od benzínu a oleje, lítaly vzduchem spíše nadávky (možná proto nutnost jména – adresné spílání je údernější). Na druhou stranu jsme se díky Benovi dostali na místa, kam bychom se jinak táhli dlouhé hodiny pěšky, nebo museli objíždět hory dlouhou štrekou. Ale postupně…

tiny house

Ještě před tím, než jsme zmizeli do hor, jsme si ve Wanace rozšířili obzory a zjistili, jak se místní elegantně vypořádávají s omezením, které představuje stavební povolení. Technicky vzato se jedná pořád jen o přívěs, takže stačí obstarat technickou a je hotovo. A když vám lezou sousedi krkem, nebo chcete změnit výhled z ložnice, není nic snazšího, než zapřáhnout a kočovat o kus dál (tažné vozidlo na fotce je v tomto případě pouze ilustrační).

Remarkables – Grand Couloir a Grand Traverse

Několik novinek jsme už průběžně publikovali na facebooku Newzealandrover, kam dáváme příležitostně fotky a krátká videa, takže nebudeme zbytečně duplikovat fotky, mrkněte na příslušnou galerii a případně sledujte další novinky. Ve zkratce – hřebenovka mezi Single Cone a Double Cone nám vykouzlila úsměv na rtech, užili jsme si sněhu i skalního lezení, panoramatických výhledů, tentokrát jsme se ani nevybáli a ve dvanáct jsme byli zpátky u auta a mohli vyrazit dál.

Nevis Road

Nejdřív jsme chvilku váhali, jestli se do 80 km šotoliny mezi Garstonem a Cromwellem pouštět, počet varovných cedulí působil docela odstrašujícím dojmem. Hned u první chaty nás ale místní farmář při pohledu na naše vozidlo uklidnil slovy “it will fly through that!”. A taky že jo, 25 brodů nebylo nic, co by 55letého staříka zastavilo. V nádherném počasí jsme si užili neskutečné scenérie a opuštěnou oblast, který před mnohými lety zažila rozpuk hornické horečky. Krátkou, ale o to rozbahněnější 7 km odbočku z Duffers Saddle na Old Woman Hut zvádl Ben na výbornou a tak bylo nasnadě postoupit v jízdě v terénu do dalšího kola.

Oteake – pustina a 4WD výzva

Chata Ida Railway Hut patřila mezi naše již předem vyhlídnuté cíle. Popis doporučuje trasu pouze pro zkušené řidiče a konzultace v infocentru DOC přinesla velmi milé, nicméně důrazné varování před k aktuálním stavem trasy. Takže bylo jasné, že se do toho pustíme. Nezkušenost nahrazujeme nadšením a kvalitním vzorkem pneumatik, který je doslova předurčen pro jízdu v bahně. Ostatně, když po této trase dovlekli 20kilometrovou cestou i celou chatu, zvládneme to projet taky. Nezvládli! Stoupání je opravdu strmé, podklad nestabilní a stádo 70 koní, které kdysi ržálo pod kapotou, se za ty desítky let poněkud rozutíkalo. Po několika pokusech a mohutném hrabání v suti v sousedství srázu končícího několik set výškových metrů dole v potoce, raději parkujeme a dáváme přednost vlastnímu pohonu. Zbylých 13 kilometrů je sice dlouhých, ranní návrat ještě delší, ale i tak jsme se na chatu dostali. Možná by stačilo jen trochu víc odhodlání, možná by pomohlo upustit pneumatiky, ale neměli jsme potřebu to hnát do krajností a navíc nám díky tomu zbyl benzín na další cestu (nádrž má 50 litrů, což v terénu nedává zrovna velkou dojezdovou vzdálenost).

Nezdarem se nenecháváme odradit. Navíc bychom se rádi dostali do Omaramy, což je po silnici 200 kilometrů. My to vezmeme zkratkou, která má maximálně padesát! A pár pěkně hlubokých brodů k tomu. Uděláme si hloubkový osobák a naštěstí bez zaváhání vyjíždíme krásnou trasou do Little Omarama Saddle (1370 m), odkud si uděláme večerní velice větrnou procházku k chatě Top Hut. Tam se sotva vejdeme na poslední dvě zbylá lůžka. Jsme rádi za společnost offroadových guru a ani jim nemáme za zlé, že nejedou v Land Roveru. Jsme tolerantní. Safari dvojka nám doporučí další zajímavé trasy a upozorní na nástrahy při projíždění hlubokou vodou…jako kdyby něco tušili…

Zasněžené Ahuriri a ruce od oleje

Ani jsme se nestačili zaradovat, že nám v noci uragán nepřevrátil auto a už nastoupilo další znepokojení. Motor začíná najednou ztrácet výkon a jen delikátní hrátky se sytičem nás dostrkají do Omaramy. Na benzínce Bena sice potěší oslovení “mighty Land Rover”, kterým ho častuje místní bodrý pumpař, ale nás nepotěší fakt, že servis má otevřeno až v pondělí, což je jako naschvál za dva dny. Stahuju uživatelskou příručku (zlatý časy, dneska se těžko z manuálu dozvíte, jak si seřídit časování zapalování v závislosti na počtu oktanů), odhodlán vykurýrovat auto vlastními silami. Tato brožura se od té doby stává mou nejoblíbenější nejčastější literaturou. Konzultuji navíc s nadšenci z CLROC a tak se mé znalosti mechanických oprav katapultují do závratných výšin (jde to snadno, když začínáte na nule). Do té doby byl největší úspěch zjištění, jak zařadit redukci a 4×4, jak dolít olej (to nebylo tak jednoduché, jak by se mohlo zdát) a spojkovou a brzdovou kapalinu (ta pořád trochu utíká, takže se jedná o esenciální znalost) a že je fajn řadit mezi některými rychlostmi s meziplynem. Vím už ale také jak rozebrat a vyčistit: karburátor jeho filtr a trysky, vzduchový filtr, filtr přívodu vzduchu do olejové nádrže a další filtr, který ani nevím k čemu slouží, usazovací nádržku, svíčky a rozdělovač. A v posledně jmenovaném byl zřejmě zakopaný pes. Najisto to vzhledem k množství rozebraných věcí říci nemohu. Vyčistili jsme, vysušili a nastříkali WD40 abychom se problémům napříště vyvarovali (to přesně nám radili ty dva na chatě). Auto jede! S nadšením a nadějí vyrážíme vstříc Ahuriri, oblasti, která je hned za rohem.

Ben nás po kodrcavé cestě doveze až na zápraží chaty Ahuriri Base Hut, ale den je ještě dlouhý, a tak balíme batohy a vyrážíme na hřeben. Za poslední dny pěkně nasněžilo (ve 3 tisících až metr nového sněhu), a tak se v nafoukaných návějích pěkně boříme. Sestupujeme k lovecké chatě Top Dingle Hut ve vedlejším údolí a ráno stoupáme nazdařbůh (tzn. správný styl místního trampingu) na vršek Mt. Gladwish (1860 m). Vysoké kopce jsou zahalené mraky a pořádnou bílou peřinou, takže nám tento vyhlídkový cíl musí prozatím stačit. Sedmihodinový okruh uzavíráme opět u auta a tentokrát si už azyl chaty a praskajících kamen ujít nenecháme.

A to je vše, vracíme se do Wanaky. Takový byl alespoň plán, ale Ben měl odlišný názor. Jen co po 30 kilometrech šotoliny najedeme na asfalt, začne přední náprava vibrovat tak, že není možné nejen pokračovat v cestě, ale ani doploužit se s autem do servisu. Následuje další příjemná chvíle s příručkou v ruce jedné a heverem v druhé. Vakl v levém kole naznačuje problém v polokouli. “každých 3000 mil zkontrolujte množství maziva a v případě potřeby doplňte. Kapacita každé nápravy je asi 1 imperiální pinta”. Není třeba převádět jednotky, v těch našich není ani kapka. Olej EP90 mezi našimi zásobami jídla nenacházíme, a tak Kristina ochotně stopuje zpět do Omaramy. Tam ji vstřícní i méně vstřícní mechanici naznačí, že olej nic nevyřeší a hlavně že ho stejně nemají. Odtah že vyjde na 2,5NZD/km a ať dáváme pozor. Já se v tom mezitím hrabu, utahuju co se dá a k mému překvapení drží kolo najednou pevně na svém místě. Příčinou byla zřejmě vůle v uchycení tyče řízení. Další malý krok pro člověka, auto jede jako kdysi a ještě ten večer můžeme sledovat krásný západ slunce ve Wanace. Jaké dobrodružství nás čeká příště? Dali bychom tentokrát pro změnu přednost horám…